Text ze zpravodaje r. 1976

 Text ze zpravodaje města Rousínova z května 1976 od p. učitele Floriána

Z HISTORIE SLAVíKOVIC

Na počest XV. sjezdu KSČ pořádá TJ Spartak Slavíkovice v sobotu 5. června v novém tělovýchovném zařízení v Rousínově-Slavíkovicích setkání rodáků, kteří se již ve velkém počtu hlásí ze všech koutě naší vlasti. Jim na uvítanou i tento malý pohled zpět, aby byla tím radostnější přítomnost i pohled do budoucnosti.

Nikoliv od slavíka, ačkoliv by to bylo velmi romantické, ale (jako většina našich obcí) od osobního jména Slavík pochází název Slavíkovic, vsi staré více než sedm století. Snad podle nich se psal už roku 1237 Předbor ze Slavíkovic. Určitě se však ves písemně připomíná za vlády císaře Karla IV. r. 1351 a rok nato, kdy Mainuš Němec z Mlékovic „zapsav věnem manželce své Anežce ze Slavíkovic (jinak Loukovicích) 7 hřiven ročního platu.“ Za krále Václava IV. r. 1398 je koupil po částech (již ve 14. století byly totiž rozděleny na několik dílů) Znata z Mejlic, pak Maršík z Radověšic a po válkách husitských Mikuláš z Milonic. Nikomu z nás již neříkají téměř nic tato jména bývalých jejich majitelů, vonící staletími, ať to byl za Jiřího z Poděbrad Mikuláš Reichsund z Brna nebo Mikuláš Bystřice z Oinic nebo třeba po roce 1464 Čeněk z Nežetic. Příliš, příliš daleko jsou už události, kdy Jagelovec Vladislav II. „vložil“ Slavíkovice Václavovi z Pivína a ten pak v závěti své svému strýci Hynkovi, který je připojil trvale k panství pozořickému. Mlýn se tu připomíná již roku 1366. Roku 1656 náležel po Ondrovi Blatném Janu Malému a patřil k němu půl- lán pole a 30 mír polí poplatných, z nichž mlynář musel odvádět poplatek, jak se později ukázalo, neprávem do obecní pokladny. Jak neuvěřitelná se nám zdají tehdejší práva, podle nichž směla obec šenkovat celý rok cizí víno za plat 15 krejcarů z každého vědra podle vůle vrchnosti, jak neskutečné, že zde na Budíně stál svobodný dvůr, jejž z počátku držel Řehoř Ignác, svob. pán z Kosina, jehož syn jej prodal po smrti otcově obci slavíkovské za 250 zlatých, že ze stavení bylo uděláno zprvu 7 chalup, později na místě dvora postaveno 15 domků, které obec propůjčovala zdejším vysloužilým vojákům za 2 zlatky ročně. Roku 1878 bylo však stejně všech 15 domků zničeno požárem a tak obec konečně prodala jejich zbytky těm, kteří je před požárem obývali. Požáry byly tehdy časté. Roku 1852 zhořelo 8 a r. 1853 dokonce 17 domů. A to byl na tehdejší poměry ohromný počet, vždyť celá obec měla na počátku 17. století jen 17 domů, po 301eté válce dokonce jen 24 obydlených domů. Mnoho tedy z těch nejstarších dob opravdu nezůstalo.

Dodnes však protéká tou naši návesní silnicovkou Rakovec, který býval kdysi opravdu plný raků, jako kdysi chodíme po svých Šíbech, Fůrhapech, Močálech, Hajkách a Podhajčí, Stěrkách u Vozegruntech. Kdysi, ovšem shrbeni a pod karabáčem. Robotovalo se 9 měsíců v roce, od r. 1775 laníci 3 dny, půlláníci 10 a půl dne v týdnu, v nejpilnějším čase od Jana Křtitele do Michala se ještě robota zvyšovala o třetinu. Domkaři a podruzi museli robotovat po celý rok 1 den za týden. Kromě toho platili slavíkovičtí poddaní vrchnosti skoro 147 zlatých úroku a 25 zlatých místo přediva a faráři od r. 1770 desátku 24 kop pšenice a 24 kop ovsa mimo koledy, která byla 9 zlatých a dvě a půl měřice vařiva.

Katastr byl sice pěkný a hospodářství také. R. 1754 bylo 16 lánů, 14 půllánů, 13 čtvrtlánů, 7 domkařů bez polí, obecní hostinec, pastouška, orných polí 1618 měřic, zahrad 9 a půl měřice a pastvin skoro 30 měřic, ale práce bylo po cely rok. Aby ji bylo ještě víc, i v zimě, pěstoval se len a konopí.

Slavikovšti prý bývali odedávna veselé povahy. Nejen na ostatky, na dožínky a domlatek, na václavské hody a o svatbách byli i „zákoníky“, snad dřív, než nějaké zákony byly. Když se rozzlobili, pak běda! Už jen jako pohádky se nám zdají historky o tom, jak si počkali ve rži v Nadhajčí na šlechtu jedoucí v kočárech na hostinu do slavkovského zámku, jak ji svlékli do spodního prádla a poslali pěšky zpátky domů do Pozořic. Jak potom marně „hledali“ soudní budovu a brněnskou Pekařskou ulici. Nebo jak chycený zloděj musel stát uvázán u sloupu v potoce vedle mostu, aby na své řemeslo pěkně zapomněl. Sám císař Josef II. se r. 1769 jeda z Brna do Olomouce sklonil před jejich pracovitostí a k pluhu slavíkovského Antonína Trnky a pokusil se o vyorání brázdy. Stavové moravští mu za to postavili r. 1835 u císařské silnice pomník s pozlacenou orlicí a proslulost obce se stala veliká, že sem směřovaly dostavníky a kočáry z celého Rakousko-Uherska.
Slvíkovickým to však pramálo imponovalo, byli natolik národně uvědomělí, že mnozí měli pořádné nepříjemnosti, když se nezúčastnili ani slavnosti stoletého výročí oné památné události. Pokrokoví opravdu byli. Když Rousínov odmítl r. 1866, v domnění, že zachrání formany i svá řemesla a zájezdní hostince, prodat stavebníkům Severní dráhy císaře Ferdinanda (trať byla původně projektována od dnešního „železného mostu“ kolem slavíkovického hostince přes židovský hřbitov ke Komořanům), Slavíkovičtí rádi pozemky odprodali (za míru dostali tehdy 800 zlatých) na trať i nádraží. A tak 30. srpna 1869, kdy přijely první vlaky, museli Rousínovšti — a od té doby dosud — poprvé na nádraží do Slavíkovic.

Z rozlohy 505 ha sice mnoho neubylo, ale neubylo ani starostí ani bídy. Pole zaujímala více než čtyři pětiny veškeré půdy a byla dobrá, ale třetím rokem se obyčejně nechávala ladem. Zčásti byla osázena zemáky, ba byla poseta i anýzem, který se pěstoval až do roku 1872. Když se však postavil r. 1870 ve Slavkově cukrovar, začali místo úhorů pilně pěstovat cukrovku. Roku 1875 použil Leopold Toman poprvé dokonce umělého hnojiva. Když se úhořilo, bylo v obci asi 100 kusů hovězího dobytka a 200 až 300 kusů ovcí. Pěstováním cukrovky pak rostl na úkor ovcí chov hovězího dobytka na dvojnásobek. Přesto se dobytek hojně pásal i na pastviskách pod Padělky, po jejich vypasení pod Fürhapy a nakonec na Výtrži. Ale ani to nestačilo, jezdilo se na formanky. Nejen do Brna a do Vídně s různým zbožím, ale projezdili i celou Halič.

Mnozí byli až v Krakově, Brodech, Černovicích. Nebylo-li jiného zboží pro zpáteční cestu, vezli aspoň sůl z Bochně nebo Věličky. Nejdéle formanil František Skřivánek z č. 55, který byl naposled v Polsku asi r. 1850. Menší formani dováželi obchodníkům zboží z Brna do Rousinova a do Brna zas dříví z račických lesů.
Měli dost i jiného trápení. Byly tu především epidemické nemoci. V letech 1830 až 1840 vypukla v obci cholera. Byl určen i prozatímní hřbitov v „Trní“, ale nikdo tam pochován nebyl. Roku 1866 zemřelo na choleru 67 obyvatel obce. I povodně byly časté, roku 1857 sahala voda v domech u potoka až po okna. Roku 1866 zmrzlo žito a r. 1883 pomrzlo v červnu všechno obilí, r. 1888 bylo ohromné krupobití a r. 1907 zase tak velké množství housenek, že stromy byly od bekyně úplně ožrány a „trčely v létě jako metly“. Kolikrát asi zvonil na poplach proti pohromám ten zvonek ulitý r. 1723 u brněnského zvonaře Zikmunda Kerkla v jediné staré slavíkovické stavitelské památce, v barokní kapličce sv. Jana Nepomuckého z r. 1728. Ba i ta se stala příčinou neštěstí, když se r. 1890 zřítilo při její opravě lešení a pod ním zemřel tesař Martin Greml. V červenci 1917 byl již odvážen, zabrali na výrobu děl, záhadně však zmizel a přetrval válku v suché studni Františka Tomana Č. 57, aby se zase rozezvučel po válce, ano i nad těmi 17 padlými v první světové válce, mezi nimi i nad Zikmundem Trnkou učitelem, který odmítl bojovat, skrýval se a r. 1914 byl ve Vadovicích u Krakova pro velezradu popraven. Ano i nad Františkem Skřivánkem z č. 53, který se vrátil z války bez očí a rukou a patřil k deseti největším invalidům v republice. Na památku byl jim pak r. 1920 odhalen pomník, v němž je v plechové schránce vložena pamětní listina.

Dávno je tomu, kdy býval hlavou obce rychtář, ustanovený vrchností a rozhodovaly hromadné schůze všech sousedů, od r. 1850 však obecní výbory, které volily starostu. Od onoho slavného roku 1848 se vystřídalo v tomto úřadu 18 osob. Mezi obyvateli byli i občané velmi vzdělaní, byli i „písmáci“, prý Jan Toman č. 57, Mráz (Zedníkuj) a Kašpar Brtník, byli i lidoví básníci, např. Slavomír Douček, znalci historie a rodů; mezi ty nejmladší patřil i brigádni generál v. v. Antonín Skřivánek. A vyznat se ve slavíkovických rodech a jménech není lehké. Kolem r. 1030 bylo např. v obci 20 Tomanů, 15 Skřivánků, 11 Leznarů, 8 Šlimarů, proto bývala často „přezdiska“ známější než pravá jména. Tomanové byli: u Žemlů, u Šenkýřů, u Lóčků, u Kašpárků…, Skřivánkovi zase: u Mrazů, u Karla, u Gremla, u Kostečků, Leznarovi: u Reicha, u Spáčilů, u Bernatů, Šlimaři u Gréza, u Gustlů, u Starýnů … Nejčastěji se však každému říkalo prostě jménem a každý už podle jeho určitého tvaru věděl, o koho se přesně jedná. Byla to tedy tetina Josefa, Sefka, Jožina, Pepka, Pepina, Marjána, Mareša, Mařa, Mařka, Maruša, Mařena i Maňa, Filka, Filuša nebo zas stréček Froliš, Matěj, Macek, Matys, Francek, Fraňa, Franta, Franěk, Dófil atd.

Byli to odjakživa lidé přičinliví a moudří, ano i díky škole. Do r. 1886 byly sice Slavíkovice přiškoleny do Rousínovce, kde dostával rektor před r. 1850 ze Slavíkovic 13 měřic žita, 6 měřic pšenice a 76 zlatých ročně, sobotálesu čtvrtletně 21 krejcarů stříbra a koledy od láníka 8 vajec, pololánika 4 vejce a čtvrtlánika 2 vejce. V r. 1886 byla ve Slavíkovicích otevřena na místě pastoušky nová jednoposchoďová školní budova celkem za 12.837 zlatých. Vystřídali se v ní dosud od doby svého prvního řídícího učitele Karla Kaliny tito správcové, řídící nebo ředitelé: Jan Bagar, Matouš Freiwillig, Antonín Kudrman, Antonie Šírová, František Florián, Vladimír Šulc, Florian Kříž a Milan Florián.

Někteří občané byli velmi pokrokoví. Spořitelský a záloženský spolek byl zde už od roku 1811. V roce 1883 se někteří zúčastnili i otevření Národního divadla v Praze a r. 1884 jeli velmi okázale v národních krojích na žebřinovém voze do Brna, kde se začalo hrát v Prozatímním divadle. V r. 1884 byl ve Slavíkovicích založen čtenářský spolek Sušil, který založil svou knihovnu a pořádal i ochotnická divadla, v r. 1928 byl přeměněn v odbor Národní jednoty. 30. října 1910 tělocvična jednota Sokol, od níž převzatá knihovna se stala v r. 1921 základem obecní knihovny. Sportovní klub Slavíkovice byl založen počátkem r. 1921 a protipožární sbor v r. 1929.

Od r. 1911 se začal rozvíjet i průmysl. V témže roce postavil mistr Tomáš Lepil kolářskou dílnu, ve které začal namísto kočárů vyrábět karosérie automobilů. Dílnu s 26 dělníky postupně rozšířil a v letech 1914 až 1921 přeměnil na továrnu. Kolem r. 1930 čítala již 260 zaměstnanců. Po r. 1918 se ve Slavíkovicích začal rozšiřovat vlivem sousedního Rousínova i průmysl stolařský, čímž postupně narůstala i početnost dělnické třídy.

Diferencováním v sociálně demokratické straně a hlavně vlivem pokrokových železničářů, organizovaných ve Všeobecném spolku pro právní ochranu přinášeli z Brna již za Rakouska-Uherska nové marxistické a později leninské myšlenky, které způsobily, že ve Slavíkovicích byla jako v první obci celého okolí založena v r. 1921 Komunistická strana Československa. Je škoda, že se nenalezly písemné dokumenty z její ustavující schůze, na niž četl oněch 17 základních tézí s. Josef Heller, její první předseda. Ze zakládajících členů známe kromě něj s. Stanislava Tomana, Antonína Chládka, Josefa Trněného, Václava Sekaninu, Karla Lozerta a Teofila Ryšánka. Teprve později, díky rychle rostoucí Dělnické tělovýchovné jednotě, vlivem Klementa Gottwalda, nabývá rozhodujícího vlivu rousínovská organizace KSČ. V r. 1925 se obě organizace spojily a 22. srpna již společně protestují proti perzekuci strany. Ve volbách vítězí ve Slavíkovicích komunistická strana, rychle přibývá příslušníků dělnické třídy. V r. 1930 je tu už 19 průmyslových závodů, z nichž 14 zaměstnávalo 1-5 osob, tři závody 6-19 osob, továrna na nábytek Antonín Skřivánek a syn 60 osob a továrna na karoserie Lepil a synové 260 zaměstnanců. V době perzekuce a hospodářské krize se stává jednou z ústředních postav dělnického hnuti s. František Chládek, redaktor a vydavatel brněnské Rovnosti, pozdější nositel Řádu práce a Řádu republiky. Mezi interbrigadisty odchází do Španělska František Král, který padl za druhé světové války jako příslušník Čs. armádního sboru o Sokolova. Jeho památku i Zikmunda Trnky připomíná na zdejší škole pamětní deska. V koncentračním táboře zahynul s. Václav Petřík.

25. dubna 1945 byly Slavíkovice osvobozeny Sovětskou armádou. Začíná nová éra života a růstu obce, pro niž už dávno není podstatný ani onen fakt, že dříve samostatná obec se již od r. 1942 trvale stala součástí Rousínova.

Znárodněná továrna Lepilova roste a v dvouletce vyrábí zboží za 15 miliónů korun. Od r. 1949 včleněna do n. p. Karosa přechází na sériovou výrobu. Po prudkém rozmachu v 1. a 2. pětiletce uplatňuje speciální a prototypovou výrobu; dokladem jsou televizní a rozhlasové vozy, rentgenové a zubní ambulance, transfúzní ti další speciální vozy. Narůst ve výrobě zboží se v třetí pětiletce oproti předcházejícím zvětšuje o 243 % a počet pracovníků o 58 %.

V rozmezí let 1961-63 postavena hala AS 59/II, ve 4. pětiletce se upouští od speciální techniky a přestupuje na výrobu linkovou, produktivita práce se zvýšila o 36 % a proti předcházejícím 5 LP bylo navíc vyrobeno zboží v hodnotě 102 miliónů Kčs.

V 5. pětiletce, v níž už jako Praga n. p. závod Klementa Gottwalda prosadil velikou investiční výstavbu, jež přesáhla 5 miliónů Kčs, staví mezisklad, instaluje těžké karosářské lisy a dalšími investicemi (výstavbou energobloku, kompresorovnou a trafostanicí), jež přesáhly 10 miliónů Kčs, končí 5. pětiletku s mnoha vyznamenáními, plaketami, diplomy, ale i s novými brigádami soc. práce a závazky přistupuje k plnění usnesení XV. sjezdu KSČ a vstupuje s odhodláním do budoucnosti.

Stejně tak slavíkovické zemědělství. Po těžkých letech obtížné socializace, kdy přípravný výbor od r. 1952 teprve po 4 letech založil 1. června 1956 JZD, jehož hlavními iniciátory a zakladateli byli ss. František Chládek, Klement Toman, Bohumil Trněný a Antonín Šťastný a první výkonní zemědělci Antonín Matoušek, Antonín Skřivánek a Marie Skřivánková, změnilo družstvo od základů charakter celé vesnice. Nové zemědělské objekty a mechanizace změnily práci. Koncem roku 1973 vstoupilo i naše JZD do vyšší formy velkovýroby a spolu s JZD K. Vážany, Vítovice a Kroužek vytvořilo velikou organizační jednotku s názvem Družba se sídlem v Rousínově. Mnohamiliónový majetek, dosud nikdy nevídané výnosy (u pšenice Ametyst např. 52,2 q z 1 ha), jen produkce rostlinné výroby činila téměř 18 miliónů Kčs, to vše ukazuje, že můžeme být na naše zemědělství a zemědělce opravdu hrdi.

Pravě tak jako na TJ Spartak a všechny ty, kterým se vlastní obětavostí podařilo uskutečnit dílo, po němž toužily ve Slavíkovicích celé generace, postavit tělovýchovné zařízení, které je hodno socialistické společnosti, v hodnotě více než 2,5 miliónů Kčs. 19.670 odpracovaných brigádnických hodin, velká pomoc OV ČSTV, MěstNV, závodů, především n. p. Praga a JZD Družba a hlavně iniciativa a práce jednotlivců, s. J. Lepila, O. Kadlece, Z. Páviše, Kv. Kříže a jiných svědčí o tom, že jejich příklad bude v budování vzorem i příštím, kteří v něm budou pokračovat pro blaho místní části Slavíkovic, celého města a celé naší společnosti.

Zpět na úvod